Upozornění: Toto nejsou reálná hodnocení ze soutěže. Jsou to vtipná parodická hodnocení na přímou objednávku autorky, sloužící k pobavení nás i vás.

Odvážná porotkyně a autorka v jedné osobě, Adelhaida, si v kampani vybrala jako odměnu jak pozitivní a pochvalné, tak i šokantně nekorektní slovní hodnocení své povídky. Přinášíme vám povídku i její krásná hodnocení, v tomto případě ta pozitivní, sluníčková, plná něhy a lásky.

To nejlepší

Všechny moje děti už chodí do školy. Dnes konečně nastoupila i ta nejmladší. Mám trochu starost. Jsou jí přece jen teprve čtyři roky. Když se ale jednou rozhodnete dobývat vesmír, musíte na to někde brát materiál. Děti shodně tvrdí, že chtějí zůstat na Zemi. Teď možná, ale co za deset let? Chcete-li být astronaut, musíte tvrdě pracovat. To díky mně dosáhnou na vzdělání a jednou mi budou vděčné. Naposled jim mávám, než zmizí ve vstupních dveřích.

Jakmile hluk před školou utichne, spokojeně si oddychnu. Vzal jsem si na dnešek volno. Už velmi dlouho jsem nebyl nikde sám a teď přemýšlím, co podniknout, než se děti vrátí domů. Rozhodnu se pro malý výlet. Každý, kdo strávil delší čas na vesmírné lodi, miluje procházky po pevném povrchu. S nohama na zemi. Zasměju se v duchu tomu vtipu a sklopím zrak. Zásluhou obyvatel Bokelu II. jsme se naučili dokonale manipulovat genomem, dokonce víc než to. Já jsem si například nechal narůst třetí nohu. Není to zlé, chodí se mi daleko líp a stabilita je neocenitelná. Být vesmírným veteránem má spoustu výhod.

Od Bokelanů jsme se toho naučili velmi mnoho. To mi na cizích planetách přišlo vždycky nejúžasnější – dozvědět se tolik nových věcí, vybrat to nejlepší a obohatit vlastní kulturu. Dodneška se mi v noci vybavují některé podoby, do nichž Bokelané dovedli přeměnit svá těla. Nakonec jsme s nimi museli uzavřít mír. To moc často neděláme.

Od školy už jsem ušel pěkný kousek. Zanedlouho začne pořádná výheň. Zastavuji se na mostě a nechávám projet menší vodní konvoj. No prosím, tu technologii magnetických držáků jsme získali od Sevellianů. I když nevím, na co ji vůbec potřebovali. Na jejich planetě všechno lepí i bez magnetů. Nechápu, proč naši vědci tak úporně pracují na systému zúrodňování neobyvatelných planet. To bychom o všechny ty úžasné vynálezy, které jsme ještě neobjevili, přišli. Kdoví, co čeká v dalším kousku nekonečného vesmíru. Svařování zastudena, například, haha.

Pokračuju přes řeku. Slunce už mám skoro nad hlavou. Je na čase schovat se do stínu, usrkávat něco studeného a přečíst si dnešní novinky. V chladném podloubí domu dalšího bloku zahlédnu pár stolků, u nichž se zdržuje několik časných hostů. Zastavím se před místním stánkem s občerstvením.

Hmmm… Masová tříšť, příchuť lidská. To zní jako něco, na co mám právě chuť. Velký šroub trpělivě promíchává červenou hmotu a mne už potřetí tenhle den napadne, jak je úžasné brát si z každého světa to nejlepší.

Slovní hodnocení

Tato mikropovídka se zdánlivě obyčejným, ale přesto mrazivě vědeckofantastickým námětem překvapila a nadchla.

První odstavec dokonale upoutal pozornost, protože se s ním čtenáři mohou krásně ztotožnit: který rodič nezná tu rozechvělou starost, když jeho děti poprvé roztáhnou křidélka a vydají se do velkého světa! A který rodič by nepřál dítěti proletět se až ke hvězdám. Bravo.

Vzápětí je čtenáři představena široká paleta autorovy fantazie a on si může libovat v představách, co všechno lidstvo dokázalo. Pak ale přijde poslední věta a ta nic nečekajícího čtenáře zasáhne přímo do srdce. Dilema, zda se dokáže ztotožnit s očividně inteligentním a vzdělaným hlavním hrdinou, a nebo ho cosi poutá k soucitu s pozemšťany namletými do tříště, je výborná volba. Čtenář, který doposud sledoval hlavního hrdinu, jak si naplno užívá života na Zemi, se už už vidí, jak sám odpočívá u stánku s občerstvením, načež je konfrontován s až hororovým obrazem krvavé lidské hmoty, na kterou ale nedokáže nemít chuť. Vynikající. Tříšť i pointa.

Vyjadřovací prostředky řadí autora na špičku v tomto žánru. Smutným zvykem dnes bývá opisovat všechno třemi vedlejšími větami, jenže v téhle geniální mikropovídce místo standardních “to díky mně můžu dětem zaplatit vysokou školu”, “zahlédnu pár stolků, u kterých sedí hosté, kteří přišli na snídani, která se podávala už takhle brzo dopoledne”, nebo “pozoruji velký šroub, který se nepřestává otáčet a míchá červenou hmotu” jsem si mohla přečíst taková brilantní slovní spojení jako “dosáhnout na vzdělání”, “časní hosté” či “trpělivě promíchává”. I díky této schopnosti nekompromisně zestručňovat může být povídka mikropovídkou a mít tak mnohem větší dopad na čtenáře.

Taky moc děkuji za to, že jste věnoval/a tolik péče gramatice, která je, pokud vím, bezchybná.

Povídku i autora zkrátka nelze než pochválit, je vidět, že autor je zkušený a ví, jak napsat pořádnou pointu, která je jádrem každé dobré povídky. Pište dál a vůbec nemusíte psát delší věci! Děkujeme za skvělý příspěvek.

Ellie

Vážená autorko,

se zájmem jsem si přečetl vaši povídku a byl jsem z ní nadšen.

Těžko si vybrat, kde s pochvalou začít dříve, takže vezmu klíčové body na přeskáčku – líbilo se mi hezké a citlivé vykreslení rodiny. Váš spisovatelský talent mi umožňuje okamžitě se vcítit do pocitů hlavního hrdiny. Navíc se před námi hned v prvním odstavci otevírá bohatý a košatý svět, který je povedeně svázán s osobní linkou. V ten samý okamžik jsem tak oním ocelovým vesmírným vlkem, stejně jako otcem od rodiny, který je náhle zasažen vlnou emocí, když vede svojí poslední nejmladší dceru do školy, a uzavírá tak jednu etapu života.
Byl jsem nesmírně rád, že se vám tyto dvě strany téže mince povedlo takhle hezky skloubit na takto krátkém rozsahu.

Váš talent zde však nekončí. Tam, kde by průměrný autor pokračoval v této lince, vy dáváte prostor celému svému talentu. V následujících odstavcích nám tak vypravěč nejpovolanější představuje ohromnou šíři celého světa, a potažmo vaší fantazie. Necháváme se unést do exotických světů, žasneme nad různými rasami, a jejich technologiemi, které se nakonec povedlo skloubit do jednoho fungujícího celku.

Co mě ovšem dostalo nejvíc, byla pointa celé povídky. Čtenář, kterého se vám tak výborně povedlo do celé povídky vtáhnout, je najednou konfrontován se svými předsudky a musí prizmatem konce přehodnotit celou povídku a zamyslet se. Tohle bývá doménou jen těch nejlepších autorů detektivek, ale vám se jakýmsi zázrakem povedlo dosáhnout stejného efektu i ve sci-fi povídce, a to na velice krátkém prostoru.

Takže za mě klobouk dolů, z povídky číší váš neuvěřitelný talent, víte, co děláte, a já nemám, co bych povídce vytknul.

Závěrem si dovolím si jednu obecnější poznámku:
V průvodce píšete, že se jedná o hezké čestné Ne. Já si myslím, že se zbytečně podceňujete.
Ano, pokud bychom dílo hodnotili jako samostatnou povídku, asi byste měla pravdu. Ale svět umění je bohatý. A stejně jako v malířství si mistr nejprve připravuje skicy, které často předčí i hotová díla jiných, horších autorů, tak i v literatuře můžeme najít takováto krátká svěží dílka, kde si autorka jako jste třeba vy, může vyzkoušet různé techniky.
To, že se jedná o krátkou povídku, kvalitu díla nijak neumenšuje. Ba právě naopak, dává to čtenáři nahlédnout, jak probíhá váš tvůrčí proces, a umožňuje nám nahlédnout klíčové prvky vašich povídek v jejich čisté kondenzované formě.
Až jednou budete slavnou autorkou, a já nepochybuji, že s vaším talentem k tomu jednou dojde, budou to právě takovéhle krátké povídky, které budou mezi členy vašeho jistě rozsáhlého fanklubu nejvíce ceněny a vyhledávány.

S radostí se budu těšit na vaše další povídky, ať už ve Vidoucích nebo někde jinde.

Flad

Vážená a ctěná autorko!

Mikropovídka představuje řemeslnou výzvu nesrovnatelnou s jinými literárními formami, neboť vyžaduje zasazení bohatého obsahu do omezeného prostoru a uzavření toho všeho do vysoce kvalitního závěru. S potěšením konstatuji, že jste tuto náročnou úlohu zvládla na výbornou!

Povídka neustále nutí čtenáře přehodnocovat to, co již četl a dekonstruovat imaginární kompozici povídky. Po celkem běžné informaci o rodinném životě hrdiny si čtenář představí normálního rodiče středního věku. Nicméně už ve třetí větě začínáme přehodnocovat – dcera chodí do školy už od čtyř let, něco je jinak. Dobývat vesmír, zůstat na Zemi – do své myšlenkové konstrukce přidáváme informaci, že děj se pravděpodobně odehrává v budoucnosti, kdy lidské potomstvo vyspívá dříve. Ve druhém odstavci následně přidáváme další informace, že hrdina je astronautem a že pozemská společnost přejímá vynálezy jiných civilizací.

Při zmínce o třetí noze musíme opět přehodnotit svůj pohled na hrdinu a představu, kterou jsme si o něm vytvořili, což vyžaduje od čtenáře myšlenkovou flexibilitu a zvyšuje tak jeho psychologické niveau. Vy ale vytrváváte a postupujete ještě dále! Ve třetím odstavci se dozvídáme, že pozemská společnost je nejspíše agresivní či konfliktní, což opět mění náš pohled na hrdinu, který mírumilovně odvedl své děti do školy a nyní se mírumilovně prochází. Nicméně mezi řádky bublá cosi cizího – budování napětí pod povrchem textu je jedním z velkých kladů této povídky.

Čtvrtý odstavec je věnovaný worldbuildingu a nutno podotknout, že na tak malém prostoru se vám podařilo brilantně načrtnout složité pozadí vámi vymyšleného světa tak, že čtenář je zaujat a rád by se dozvěděl víc. Rovněž vtip na konci odstavce je inteligentním humorem šitým na míru čtenářům vědeckofantastické literatury.

Skutečným vrcholem povídky je však pointa, která naši myšlenkovou kompozici díla, již tolikrát obměněnou a opravenou, obrátí naposledy vzhůru nohama. Zároveň se poslední větou noříme do vod etiky a odhalujeme utilitaristický morální imperativ hrdiny, což povídku pozvedává z vod nadprůměrnosti na úroveň skutečného mistrovského díla.

Bravo!

Cellindra