A je tu opět oblíbený seriál hlášek porotců z hodnocení. Omlouváme se za drobné zpoždění při zveřejnění tohoto postu. Museli jsme nejdříve naservírovat porotcům nějakou tu vtipnou kaši, aby nebyli tak věcní a konstruktivní suchaři.
Autoři, snažně vás prosím, nepřiznávejte se k autorství povídek, porušili byste tak anonymitu soutěže!
Zachovejte paniku, jde z velké části o neoficiální komunikaci z porotcovské diskuse, jen menší část hlášek pochází ze skutečných hodnocení, a i tam jde o prozatímní nefinální verze textů. Prostě takové nahlédnutí pod pokličku, aby se autoři během čekání nenudili.
P.S. Hlášky na sebe nijak nenavazují, jsou náhodně posbírané z diskuse a ještě náhodněji poskládané za sebe klíčem, který nikdo nezná. MWAHAHAHA.
P.P.S. Kostkou. Pořadí určila mnohostěnka! Tak, dostali jste to ze mě, už jste spokojeni?!
Varování administrátora soutěže: Čtení některých povídek může způsobovat duševní nepohodu.
Když si čtu jména těch elfátek, připadám si jako v lékárně.
Člověk si myslí, že přečetl pět stránek a pak s hrůzou zjistí, že to byla půlka strany…
Mala som chuť mlátiť hlavou o stenu alebo o stôl alebo o čokoľvek. Autorovou hlavou, tú svoju si na to príliš cením.
„Nevidoucího“ tomu nedám, protože i Nevidoucí má svoji, léty ověřenou, úroveň a tohle ji zdaleka, dle mého, nenaplňuje.
„Podal jsem jí skleničku a ta ji vypila až do dna.“ – Ve vypité elfce nezbyla ani kapka, zato sklenička se změnila v hrneček s nádherným špičatým ouškem.
„Otevřu dveře spolujezdce a položím na něj Rose.“ – Že by další erotická povídka?
Ou mááááj! Ale jako uspávanka dobrý. Mohla bych to zkusit předčítat dítěti.
To bolo tak pitomo nudné, nelogické a plné metafor a aliterácií, že by som autora najradšej hodila do horiacej Heršpickej hospody i s hadrom.
L: Šmarja!!! Včera jsem měla před spaním ságu o jednorožce! Pomooooooc!!!
E: Mě právě bavila, tak na hranici, nemohla jsem se rozhodnout.
L: Mně přišla taky na hranici. S Nevidoucím.
Jednu chvíli jsem očekával zooporno, ale nakonec se z toho vyklubala večerníčkovská variace na My Little Pony.
Ježiš, proč to čtu?!?!? Dyť já to nemám v přidělených povídkách!!! Ahahahahaha…
Ha, našla som prvok fantastiky „autobus, upalující velkou rychlostí po dálnici“. Autobus na nožičkách je roztomilé sci-fi.
Je fajn, když mladí autoři mají své politické názory… „Žijeme přeci ve svobodném světě. Je mi jedno co, nebo koho uctívají, pokud tím někomu neubližují.“ I když uctívají žížaly. Dobrý člověk žížaly nežere!
E: Proč si tu ještě nikdo nestěžoval na […]?
A: Protože mě jejich četba tak vyčerpala, že už jsem neměla sílu si stěžovat.
Co v té povídce postrádám nejvíc, jsou zcela zásadní informace o hlavní hrdince – nevím, kolik je jí let, jak je vysoká, jakou má barvu vlasů a očí a kdo je její nejoblíbenější herec. Jak si ji pak mám naplno užít?!?
Autorka se asi celkově tak zabrala do hloubky svého prožitku, že občas ty věty trochu nedávají smysl.
Vysvětlí mi někdo, PROČ ti autoři musí NUTNĚ používat přechodníky, když fakt neumí trefit správný tvar?! To za nimi stojí Duch archaického jazyka a mlátí je po hlavě Ottovým slovníkem naučným nebo co?
„Prostorné letiště se dvěma načechranými duchnami ji lákalo ke spánku.“ – Letadla…? Ahá, teď už konečně chápu zařazení té historizující fantasy do žánru scifi v alternativní minulosti.
A mám za sebou první blanitá křídla. Byla tam jako easter egg, protože se nijak nevysvětlila.
Emotikony sú podceňované. Jak lépe popsat ten pocit, co máte, když pozvednete jedno obočí, vykulíte oči a pak zakroutíte hlavou.
O nemrtvým Leninovi mám už jinou představu. Dominuje v ní Kuba Vandrovec.
To je ono. Jedna z těch povídek, kdy hledám jakoukoliv záminku dělat cokoli jiného než číst Vidoucí. Dokonce i „jarně“ umejt sporák. A digestoř.
Miluju, když mi hrdina přesně ve třech technických odstavcích NEvysvětlí, jak se mu povedlo udělat nad hradem černou díru!
Ha! Bramac, taška na celý život! Dneska už instalatéři v pornu nejsou v módě, tak se přechází k pokrývačům???
Patnáctiny, už se blíží konečně, …
Co si mám myslet o povídce, u který jsem dvakrát usnula?
„Muž se před ní jeví…“ Já se taky zjevim!
Letošní evergreen je „hrdina hledí na mrtvolu“. To bude nový Havran.
Domnívavši se, že se všemi zvěrstvy s přechodníky spojenými obeznámena byvši, nic mne nevyvede z míry. Naslouchavši jakési ódě ďábelské, jímal mě děs. Zřela jsem tu hrůzu, skučevši.
Létající pevnost B-17 podporovaná v boji nad Berlinem änglickými Messershmity, Messerchmity a Messerschmity je vskutku originální prvek fantastiky. Pro případné zvědavce – ne, Messershity ani Messerschmitty tam nejsou.
Tato povídka vskutku překonává snad i ty nejzazší hranice, kam se ještě nikdo
nevydal. Ani učebnice historie mezinárodního dělnického hnutí nebyla tak
rozvláčná, ani Havlovy hry nedokázaly tak nudit, ani americké mýdlové opery
neměly tak průhledné zápletky, dokonce ani mexické telenovely nekončily tak
naivně a hloupě.
Překřtěním „Santa Barbary“ na „Saint Barbara“ se autor ukázal jako opravdu velký
suvenýr, co se ani ke gůglu nesníží, natož aby se snížil k návštěvě stránek
prirucka.ujc.cas.cz. Díky bohům, že se vyhnul aspoň odborným termitům.
Máš obzvláštní talent nevytěžit nic ani ze scén, které by mohly přinést nějaký
děj či napětí.
Zo začiatku to malo potenciál na Nevidoucího, ale potom to začalo byť akurát
blbé.
Pointa v podobě bratra-mstitele se dá snadno vytušit, ba co víc, vřele očekávat.
Věští totiž konec megalomanského ředitele a naštěstí i konec příběhu.
Přístroje se všechny o něco „snaží“, snaží se radiátor i žárovky. Snažte se i
vy!
Nelze odhlédnout od toho, že upíři nejmíň polovině porotců už lezou krkem.
Vážený autore, vaší povídku jsem finálně hodnotil tím, co interně nazýváme solidní čestné Ne.
Poutavě vyprávět o ničem je ale schopnost, která je možná ještě horší než neumět vyprávět, ale mít o čem.
A. je protivná a dětinská a B. zase působí skoro schizofrenně, jelikož neví, co chce ani co si vlastně myslí. Těžko pak uvěřit, že by kdokoliv z té skvadry mohl velet třeba jen mateřské školce.
Číst knihy, ne blogy nebo tweety.
Zkuste si příště přehrát dialog nahlas a uslyšíte, že tak nemluví ani hejno opičáků po celonočním popíjení banánové kořalky.
Raději už nemluvím o nevhodné volbě slov, jež mne při čtení přiměla hlasitě úpět; ne příliš často, ale dost na to, aby kočka, u níž bydlíme, odmítla sdílet pokoj s člověkem vydávajícím tak divné zvuky a přestěhovala se do patra.
Bojová scéna aspiruje na Nevidoucího – když kdosi hrdinku „obtěžuje řemdihem se dvěma ostnatými koulemi“, řval jsem smíchy – to je jak z východoněmeckého porna.
Souboj s gardou ve formě telefonního seznamu kombinovaného s nabídkovým letákem weapon-shopu…
Člověk se obvykle nevyzouvá z oblečení, ale z bot, a už vůbec ne jako had – ledaže by to ve skutečnosti nebyl had, ale zmutovaná Werichova stonožka.
P.S.: Kruhová patice od žárovky je objímka.
U podobných děl většinou hádáme věk autora a vždycky doufáme, že autor je mladý a nadějný a ne starší a beznadějný.
Stát ve vzduchoprázdnu… Vývěva je – když se tam dá myš, tak chcípne. Lidské chování ve vzduchoprázdnu se od toho myšího moc neliší.
XX je na tom ještě hůř, ten je prostě jen moudrý, krásný a milý. Ať jsou postavy radši škaredé, plešaté a tlusté, jen když budou něco dělat, ne jen stát a zamilovaně na sebe koukat!
Bohužel jazyk povídky je spíše příšerný.
Tak za prvé si ujasněme jedno – kouzelná hospoda, kde se scházejí superhrdinové, a budou pít Stellu??? To jako vážně?
Nevím, jestli tohle zpytování autorovi nějak pomohlo, ale kdybych to měla shrnout dvěma větami, znělo by to asi takhle: Mor na vás, vy… autore, vy… píšete dobře, má to grády, vy… jste jasnej kandi- tento… na vítěze, ale proč píšete takový to… blbosti?! Ja vás… vůbec nemám rád!
Rozumím záměru onoho natahování kvůli vyznění pointy, jenže i ta se tak nějak čeká od prvních řádků. Snad protože zde není žádné napětí a krize a neustále se čeká, že se něco stane, a ono se na konci nic nestane, což se čeká.
Oči měli podlité a rudé barvy. – Stylisticky mi to připomíná klasickou sentenci: Pes vyrazil z boudy a vrata.
…největší kvalitou (a zároveň největší nevýhodou) vašeho díla je jeho přílišná stručnost. (…) Zapamatujte si, prosím, jakým stylem jste psal tuto povídku – pokud stejným způsobem budete dělat třeba zápisy z obchodních schůzek nebo psát shrnutí pro manažery, bude to pro vás dobrý krok dopředu, neboť se jedná vysoce ceněnou profesní schopnost.
Všude vyseli řetězy – sem zvědavá, co z těch řetězů vyklíčí.
Hlavná postava si privoláva inšpiráciu vínom, ale autor zrejme zjedol bylinkový keksík!
…připomíná mi Křemílka a Vochomůrku. To není v principu špatně…
Je hezké zjistit, že blbost hlavního hrdiny plyne ze škodolibosti autora.
Možná, že Borgesovi to čtenáři sežerou, začínajícímu autorovi ale ne.
Podmět s přísudkem jak ruská ruleta.
A pokud se hodláš i nadále věnovat přestřelkám, podívej se trošku na střeleckou terminologii. Kulky má pes, ze zbraně vylétá střela.
Autor: „Jak je možné zadupat sny v prach v tak krátké době?“
Porotce: „Zkonzultovat s někým, kdo se vyzná, jestli to tak na architektuře opravdu je.“
Korektor: „… You have no idea.“
Takovéto náhody se mohou stávat ve skutečném životě, ale v povídce jsou nepřípustné!
… udělat mi chlap to, co pan Záhorský, tak si ho nevezmu, ale umlátím těma hodinama.
Jaký smysl má únos mrtvoly do minulosti, proč myslíte, že se tělo nenajde? Co s ní tedy udělá? Pokud ji zakope, můžou ji najít tak jako tak (leda že by ji vypral, viďte).
Není nad to, když se vyšší bytosti neumějí pořádně vyjádřit.
…chvílemi mluví úplně hovorově, a pak řeknou „byť“. To není moc uvěřitelné, pokud to ve skutečnosti nejsou dva vzdělaní týpkové, kteří si v práškovacím letadle chtějí odpočinout od svých intelektuálních zaměstnání.
Při čtení této povídky má čtenář čas, aby si udělal zbrojní průkaz, legálně nabyl zbraň, následně ji nabil a vystřelil si mozek z hlavy.
Poznámka ke tvarosloví: Rozhodnul, rozhlídnul, ušklíbnul, propadnul do dev/null.
Kdybych byla na místě hostitele, démonovi řeknu: „Buď se vymáčkni, nebo vypadni! Nemám času nazbyt, musím ještě přečíst a zhodnotit přes osmdesát povídek do soutěže Vidoucí.“
Jestli tohle mělo být poselství povídky, o pomíjivosti našich životů, které mohou být kdykoli uťaty uprostřed věty, tak má autor ode mne malé, bezvýznamné plus. Obávám se však, že čtenáři by takové filosofické ponaučení nepřijali zrovna s povděkem. Dokonce by mohli pojmout úmysl naložit podobně se samotným autorem.
„V pohodlném křesle seděl přede mnou zhroucený muž …“ Co jste mu provedl?!
Chtěl jsem napsat nějaké konstruktivní hodnocení, ale asi to udělám jako autor povídky a nechám jen otevřený konec beze známky nějakého kvalitního děje, nebo alespoň rady, jak lépe psát.
Nejprve mi dovolte technickou vsuvku – již dlouho se povídky nekončí slovem Konec, to by mělo jasné ze samotné povídky, že již skončila.
Uhrančivé oči jí měkly kolena. – Převeď to do normální lidštiny.
Chodící auta – nevím, co mají znamenat. (…) Snad každý logicky uvažující autor by auta udělal jezdící, protože tak jsou rychlejší.
Někdy mívám tak živé a zajímavé sny, že si ještě několik minut po probuzení myslím, že je to naprosto geniální scénář a že by se podle toho měl natočit film nebo minimálně napsat kniha či povídka. Čím více pak nad tím v bdělém stavu přemýšlím, tím víc si uvědomuji, jaká nebetyčná blbost to je. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že autor této povídky to měl velice podobně, bohužel už nepřišlo to uvědomění.
V Himálajích nemůže šumět les, žádný tam není.
„A děti jeho věku se nepočůrávají do svých postýlek.“ – Zato do cizích jako na běžícím pásu.
Na prostěradle vyla patrná mokrá skvrna. – A vyla, vyla divnou věc…
Zmlátit Vinetoua, není to něco jako smrtelný hřích?
Popis aplikace drogy mě uváděl v úžas. Ono nacpat něco mezi zuby a dáseň je velmi nepříjemné a normální člověk se toho pak zbavuje párátkem.
Popisy vraždění a znásilňování jsou tam tolikrát, až mám dojem, že se v tom vyžíváte vy a ne nájezdníci.
Hrdina u mě poněkud klesl svou úvahou, že nájezdníci sice vraždí po staletí, starý, mladý, ženský, děti, ale on taky, protože „musí“. Prd musí, to je výmluva.
Dokázal by někdo vůbec spočítat postapo povídky, kde se nakonec ukáže, že vypravěč je pes/kočka/mixér apod.?
Co bohužel už zase tak dobře vystavené není, je pointa a její logické zdůvodnění.
Oči se rozzářili? Fujky!
Menej metafor a aliterácií, prosím, tie znejú dobre len v autorovej hlave, na čitateľa to v texte pôsobí trápne a evokuje to horiacu Heršpickú hospodu i s exkrementom.
Ostrostřelec zcela určtě není člověk, jinak by si na stehně zaškrtil pouze jednu tepnu.
Ono je jednatřicáté století a lidi ještě mluví o „čtyřprocentních“? To jako že stále ještě existuje KDU-ČSL a lidi je volí?
Vyčkávám na lávce, házejíc kamínky – ha, Vincent tedy v tom homosexuálním vztahu hraje ženskou roli? Nebo jen neumíš přechodníky?
Wow, lesbická romantika, bezva! (…) Bohužel ani uspokojit porotce Vidoucích není tak jednoduché.
Její hlas byl sladký jako med… Víš, jsi sladká… Tu tvou sladkou _tvářičku_, která zachrání svět, tu tvou _tvářičku_… – proboha, kde mám inzulín? Potřebuju akutně aspoň jednu dávku!
„Slunce svítí venku“ je bez kontextu asi takové sdělení, jako „vlak jezdí po kolejích“ nebo „slon kadí ve stoje“.
navrhnul – navrhl. Navrhnul znamená nazvracel.
Abych pravdu řekl, o egyptských mumiích a oživlém Leninovi jsem už četl a bylo to mnohem, ale mnohem lepší a zábavnější. Byl to Kuba Vandrovec!
Vyjede ze mě ignorujíc to – Přechodník! Vlado není ženská. Už dávno jsme si vyjasnily – nebo že by ano?
„…jeho ruka … si razí cestu … do vnitřních útrob.“ To jako existují i vnější útroby???
Tohle je tak divné, že to musí být umělecké dílo. Navíc je v tom plameňák. Co víc si přát?
Popis pohlavního styku hlavního hrdiny s temnou paní vypadá, že ho psal někdo, kdo o sexu slyšel jen od zlomyslných kamarádů ve škole.
„Bral jsem si ji tak, že na to normálnímu člověku nestačí sebelepší fantazie“… To při tom stál na hlavě a hrál na cimbál?
Závěr (pointa) už je úplně mimo, autora nejspíš nenapadalo, jak to zakončit, tak tam vrazil tu poslední větu jako takový hřeb do rakve. No, doufejme, že do té rakve spolu s vampýry strčil i svou lenost a příště si to odmaká.
Výborně, já si šušňám.
… přisluhovač nehledá nos svého vzoru, ale sleduje jeho nohy, a kam se hne, jde v jeho stopách. Takže žádný noshled, ale nohsled.
Blažej z vesnické chalupy ví, co je sauna? Snad kdyby se jmenoval Blaasiu Viitonen.
„Drkotajícími zuby odpovídala na otázky…“ jako že morseovkou?
Máte v příběhu pasáže, kdy děj celkem dobře plyne a není se nad čím pozastavovat
a dokonce se čtenář (opatrně) začíná i bavit.
No a ten závěr typu „Nazdar vole, to je moje milá.“ „Sorry, kámo, to jsem nevěděl, tak já mizím,“ je od stovky let starého upíra opravdu nečekaný.
Prekladatelia Harryho Pottera urobili cestine a slovencine medvediu sluzbu,
teraz sa uz nikto neobtazuje latinske mena sklonovat spravne.
Mary Sue meets Gary Stu. OMG. Toto si porotci fakt nezaslúžili.
Bohužel když si odmyslím erotickou linku, tak mi zbude… nezbude nic moc.
Na člověka, který s klidem prochází půlnočním Sherwoodem kolem pražského
hlavního nádraží a dál temnou Jeruzalémskou na tramvaj, takhle nezapůsobíš. Ten
jen znuděně pokrčí rameny: „No a co?“
Pokud uvedeš nějakou podrobnost a vzápětí ji okomentuješ, že to není důležité,
tak proč s tím otravuješ?
Vypravěč sedí v rozvrzaném houpacím křesle a píše na starém psacím stroji. – To
se mu teda musí fakt pohodlně psát!
I když se možná jedná o zápisky senilního dědka, který se na stará kolena už
neumí pořádně vyjadřovat, není zrovna tahle charakteristika hlavní postavy pro
příběh podstatná.
WTF faktor vysoký!
Vrazit hned do asi třetí věty přechodník blbě hne porotci žlučí.
Povídka? Nejsem si jistý. Spíš výpověď o tom, co autorka ráda čte.
Ani příběh není špatný, i když závěr vyznívá – nechci říct hloupě, ale… ale
jo, hloupě.
