Slovní hodnocení – odpovědi na vaše námitky

Pro 7, 2020 | Slovní hodnocení, Soutěž

Děkujeme všem autorům, kteří vyplnili náš dotazník se zpětnou vazbou ke slovnímu hodnocení. Hluboce jsme se nad ním zamysleli, všechny zmíněné body jsme probrali a vymysleli strategie, jak naši soutěž ještě zlepšit.

Nyní nazrál čas pokusit se vysvětlit, jak vlastně naše slovní hodnocení funguje, proč se v něm neustále opakují jisté věci… a proč je tyto problémy a „problémy“ tak těžké odstranit.

 

Námitka: Hodnocení je málo!

Uvědomujeme si, že by hodnocení mohlo být víc – a že by bylo fakt hrozně moc cool, kdyby jich bylo víc. Snažíme se, ale bohužel narážíme na obvyklý problém: nejsou lidi. Najít porotce není snadné, a když už se to podaří, nemají na to neomezený čas. Napsat kvalitní slovní hodnocení totiž není práce na pět minut.

Kroky potřebné k napsání aspoň obyčejného, „průměrného“ slovního hodnocení jsou zhruba následující:

  • Přečíst si povídku. Jenže! Musí se číst s plnou pozorností, s pochopením. Člověk nemůže přeskakovat odstavce, když ho to nebaví, nemůže aplikovat „rychločtení“ a celou dobu, co čte, si musí kromě hltání příběhu v hlavě ještě uvědomovat, co se mu líbí/nelíbí a proč. Čtení s pochopením, troufám si tvrdit, trvá aspoň 2x tak dlouho než obyčejné čtení.
  • Zamyslet se. Tohle je někdy rychlé, ale někdy hodně zdlouhavé.

Příklad. Někdy člověk dočte povídku a řekne si, že to byla hrozná nuda. Jenže když do hodnocení napíše, že to byla nuda, tak autorovi moc nepomůže. Musí si to promyslet: proč přesně to byla nuda? Co přesně mu na tom vadilo? Nestačí napsat, že třeba děj byl nuda nebo že postavy byly nudné. To pořád autorovi nepomůže. Proč porotci přišel děj nudný? Co se mu nezdálo na postavách? Děj byl nuda, protože porotce takovou věc četl už 100x. No jo, ale i 100x viděné téma se dá napsat svěže. Takže proč tahle povídka svěží nebyla? Protože… Chápete. Někdy to jde až tak daleko, že člověk přemýšlí o tom, jak přesně autor skládá ze slov věty a z vět odstavce a proč to dopadlo jak to dopadlo.

  • Zamyslet se, co poradit. Jdou neduhy povídky nějak vylepšit? Daly by se např. děj nebo postavy nějak odnudnit?
  • Napsat hodnocení. Se vším všudy.
  • Přečíst si po sobě, co jsem napsal/a. Vymazat nepřijatelné a nekonstruktivní řeči, mnohdy něco rozvést, doplnit, dovysvětlit.
  • Případně si hodnocení po sobě přečíst ještě jednou a ještě to uhladit.
  • Opakovat pro všechny povídky ve várce, tj. ještě 19x až 49x.

Někteří porotci výše popsané kroky možná kombinují, dělají v jiném pořadí či postupují úplně jinak, ale většina z nich dělá více méně tohle… a dělá to ve svém volném čase a zadarmo. Čímž se dostáváme k další námitce.

 

Námitka: Hodnocení jsou příliš krátká!

Jak už je asi jasné z výše uvedeného, napsat hodnocení, které je aspoň k něčemu, je práce jak na kostele. Většině porotců už taky není 20, spousta z nich má zaměstnaní, spousta z nich má malé děti, někteří z nich i oboje. To nemá být výmluva – prostě už nemáme času jako za studií.

Další faktor je, že kdyby porotce měl přečíst a ohodnotit, dejme tomu, 10 povídek, mnozí by měli čas se s nimi (a s jejich hodnocením) mazlit. My ale jdeme opačnou cestou, chceme nabídnout autorům víc úhlů pohledu, hodnocení od víc různých lidí. To s sebou bohužel nese daň kratších hodnocení.

 

Námitka: Hodnocení jsou nekonzistentní!

Ano.

Jiná ani nemůžou být. Literatura není zkouška z matematiky nebo soutěž ve skoku do dálky, aby se tu dalo objektivně a přesně ohodnotit, kolik máte bodů a jak si kdo stojí. Vždycky v tom bude prvek subjektivity, a i když se s ostatními porotci vzděláváme a do jisté míry se i navzájem cepujeme, abychom zohledňovali objektivní kritéria, subjektivitu z literatury eliminovat úplně nejde – a my se o to ani nepokoušíme.

Je mi jasné, že autor, který dostane např. takováto hodnocení (zjednodušuji):

  • jedno hodnocení, v němž je porotce naprosto unešen,
  • tři „taková normální“ hodnocení, kde jeden porotce mu vytkne uvěřitelnost postav, druhý mu postavy pochválí, ale zkritizuje zápletku, a třetímu nevadí postavy ani zápletka, ale má problém s nekonzistentním světem; a
  • jedno hodnocení, kde porotce povídku naprosto strhá, zkritizuje všecko včetně číslování stránek a ještě povídku nominuje na Nevidoucího.

je z toho asi trochu paf a moc neví, co si o tom má myslet. Pokusím se vysvětlit, jak taková hodnocení číst a co si z nich odnést. Příklad výše je trochu extrém, ale pro ilustraci poslouží dobře.

„Unešené“ hodnocení psal patrně někdo, komu jste se naprosto trefili do noty. Miluje příběhy, jaké jste napsali, a četl to jedním dechem. Já osobně tomu říkám, že „jsem to autorovi sežrala“. Chyby v takovém případě porotce buď nevidí, nebo jsou mu ukradené, protože děj, postavy a výstavba příběhu je prostě úplně přesně podle jeho gusta. Autor povídku porotci předložil tak, že porotce je ochoten mu uvěřit sebevětší blbost – většinou proto, že je na tom vidět, že autor nad tím přemýšlel, ví, že je to blbost, ale má ji tam z nějakého důvodu. Takovéto hodnocení je veliká poklona.

„Taková normální“ hodnocení psali porotci, kterým se povídka líbila méně. Z nich první si možná víc potrpí na postavy, takže si všiml, že to není úplně ono, a podobně s druhými dvěma – prostě komentují, co jim osobně přišlo jako nejzásadnější problém. To, že ostatní dva porotci nekomentují postavy, může a nemusí znamenat, že jim se líbily – může to znamenat taky to, že to, co vypíchli oni, je iritovalo podstatně víc. Taková hodnocení jsou podle mě takový námět pro vnitřní dialog autora sama se sebou. Měl by si ujasnit, jestli postavy, které napsal, skutečně napsal tak, jak chtěl (a/nebo jak si myslel, že je píše), jestli není děj „nějaký divný“ a jestli prostředí skutečně působí na ostatní tak, jak autor zamýšlel. Výsledek samozřejmě může být, že je s jedním nebo i všemi aspekty povídky spokojen a nehodlá nic měnit – to už je na každém. Porotci předkládají k úvaze jenom to, jak to na ně působilo, a pokud se autor rozhodne, že např. mu nevadí, že postavy jsou divné, protože tak to myslel – to je jeho rozhodnutí.

Samostatnou kapitolou jsou pochopitelně porotcovské námitky na pravopis a překlepy. Pravopisné chyby jsou tristní. Jedna se přežije, a pokud je povídka úplně super, přežije se jich i několik, řekněme tři. Pokud je jich ale text plný, tak to povídku hodně sráží, a tady bych řekla, že tohle diskutabilní není. Chyby si po sobě opravte.

 

Námitka: Porotce mě nepochopil!

Stane se. Pokud je to tak a autor si je 100% jist, že to myslel úplně jinak, než jak to porotci pochopili, pak se dá slovní hodnocení použít alespoň jako takové zrcadlo. Lidé, kteří autora neznají, dostali povídku tak, jak leží a běží. Nějak si ji vyložili a něco si z ní odnesli. Pokud si to odnesli špatně, možná je na čase se zamyslet, jestli povídka je skutečně tak srozumitelná, jak si autor myslel.

 

Námitka: Hodnocení mi nedalo dost příkladů, co je špatně a/nebo jak to spravit!

To se stává. Jak už je zevrubně popsáno výše, porotce píše hodnocení docela dost. Většina z nás, když popíše nějaký neduh, snaží se i dát alespoň jeden příklad. Přiznávám se bez mučení, že na to, abychom procházeli povídku několikrát a hledali všechna místa výskytu daného neduhu, na to nemáme čas a ani morálku – zejména u povídek, které mají neduhů větší než malé množství. U „lepších“ povídek, kde je toho vytýkáno relativně málo, zase spoléháme na to, že autor se zamyslí, povídku si ještě jednou kriticky přečte a vychytá si to sám.

Opět bych ráda vypíchla pravopisné chyby jako speciální případ. Pokud porotci autorovi řeknou, že v povídce jsou pravopisné chyby, tak nějak očekávají, že autorovi bude jasné, co musí udělat, i bez dalšího vysvětlování. (Základ je aspoň kontrola pravopisu ve Wordu a ideální je poprosit někoho, kdo v tom umí chodit a pravopis slušně ovládá, aby si to po vás přečetl.)

 

Námitka: Hodnocení je jedovaté, hnusné, sprosté, nekorektní, urážlivé!

Naneštěstí se něco takového může stát. Snažíme se tomu předcházet, hodnocení procházejí korekturami a sprostá slova jsou rutinně vyškrtávána, ale někdy něco prostě ujede. Za to se omlouváme.

Naším cílem není se někoho dotknout nebo někoho shodit. Porotci jsou taky lidi a někdy prostě špatně odhadnou, co všechno autor ještě snese. Někdy chybně předpokládáme, že to někdo třeba vezme s humorem a ono ne; někdy se stane, že nám nějak nedojde, že psaná komunikace postrádá nonverbální složku. Pokud vám přijde, že vás hodnocení shazuje, jsem si skoro jistá, že to tak vůbec nebylo myšleno.

 

Shrnutí (TL;DR):

To, že hodnocení je málo a že jsou většinou relativně stručná a ke všemu poskytují maximálně 1-2 příklady, má svoje důvody. Ty se dají shrnout do „nejsou lidi, není čas“. Hodnocení jsou občas nekonzistentní, ale s tím se nedá nic dělat, literární soutěž nejde hodnotit jinak než subjektivně. Navíc i z rozporuplných hodnocení si lze něco odnést (minimálně to, že některý porotce mě nepochopil = jak je také možné mě nepochopit). Pokud bylo hodnocení urážlivé či jinak nekorektní, tak se upřímně omlouváme.

 

Další články