(publikováno 16. 02. 2008 na webu sfkpalantir.net)
Aneb Jak poznám, jestli je moje povídka dost dobrá pro soutěž?
Porotci soutěže Vidoucí pro vás připravili článek o tom, jak uspět v literární soutěži.
V tomto článku bych chtěla poskytnout několik rad autorům, kteří si nevědí rady s literárními soutěžemi, jsou na tomto poli nováčky nebo se jejich povídky pravidelně neumisťují v čele pořadí. Snad jim některé moje postřehy pomohou.
Literární soutěže vesměs trpí rozšířeným názorem, že jsou tu jen proto, aby do nich grafomani posílali štosy svých výtvorů, které jim dlouhá léta leží v šuplíku, nebo aby se tam nováčci naučili psát. Tak by to ale být nemělo. Téměř ve všech literárních soutěžích (Vidoucí je čestnou výjimkou) se autoři nedozví, co se porotcům na jejich díle nelíbilo a co mají zlepšit. Od toho jsou tu literární workshopy (které si mimo jiné každý rok stěžují na nedostatek autorů, jimž by mohly pomáhat – zkuste renomovaný SF&F workshop na http://workshop.scifi.cz/). Literární soutěže by měly z mnoha děl vybírat ta nejlepší, aniž by se při tom ale musely probírat hromadami povídek, o jejichž kvalitě nejsou přesvědčeni ani sami autoři.
Jak se tedy k takové soutěži postavit? Zde je několik doporučení.
Uvědomte si, že účastí v soutěži se veřejně prezentujete. I když je soutěž anonymní, po vyhlášení se jména vždycky odtajní a nemyslete si, že porotce nezajímá, kdo „tohle“ napsal. A je možné, že si uděláte špatné jméno na dlouhou dobu. A nebo také dobré jméno. Vaše povídka je vaší vizitkou.
Zároveň bych zde chtěla dementovat námitky některých účastníků, že šanci mají jen zavedení autoři a nováčci žádnou. Není to pravda. Díky anonymitě soutěže porotci nikdy při hodnocení neví, kdo kterou povídku napsal (pokud to tam chytrák autor přes výslovné upozornění v propozicích nenapíše) a hodnotí tedy zcela podle kvality. Ovšem, zavedení autoři mají často kvalitnější povídky než nováčci, protože mají letité zkušenosti a nezřídka sami prošli literárními workshopy. Nicméně není výjimkou, že se vítězem soutěže stane člověk zcela neznámý.
Přistupme k základní otázce – jak tedy poznám, zda je moje povídka dost dobrá? Pokud se nechcete nebo nemůžete zúčastnit workshopu, udělejte si jej se svými přáteli. Dejte povídku přečíst sečtělým lidem, jejichž úsudku si vážíte a kteří vám nebudou jen zbytečně pochlebovat, a požádejte je o konstruktivní kritiku – to znamená říci nejen, co se jim tam nelíbí, ale také jak to zlepšit. Podstatné je zde slovo „sečtělý“ – nevyhovují-li téhle definici vaši přátelé, obraťte se na někoho s většími literárními zkušenostmi. Nezahazujte žádnou – byť sebemenší – kritiku a neodmítejte ji mávnutím ruky. Je velice pravděpodobné, že i ta nejmenší drobnost bude někomu z porotců vadit a vaše povídka tak přijde o cenné body. Pokud se povídka nebude příliš líbit soukromým kritikům, pak je téměř jisté, že se nebude příliš líbit ani porotcům soutěže, kteří jsou v hodnocení ještě mnohem nemilosrdnější než vaši přátelé či známí. Řešením je povídku zahodit a napsat novou, nebo ji vylepšovat tak dlouho, dokud s ní nebude spokojen i ten nejkritičtější z vašeho publika.
Přepisování je naprosto nezbytným krokem. Žádná povídka není tak dobrá, aby se nedala ještě zlepšit. Proto nikdy neposílejte do soutěže povídku, kterou po vás nikdo nečetl – tím méně pak povídku, kterou jste si po sobě nepřečetli sami. (Divili byste se, kolik takových povídek do soutěží chodí…) Po napsání povídky je dobré si nechat pauzu a pak teprve přikročit ke kritickému přezkoumání. Čím delší pauza, tím lepší, minimum je několik týdnů. Jinak bude mít člověk stále tendenci číst to, co si myslí, že napsal, a nikoliv to, co opravdu napsal. Uvidíte, že i sami ve svém díle budete schopni najít chyby a ještě ho vylepšit. A opět – čím víckrát ji budete přepisovat, tím lépe. Pohlížejte na své dílo jako na diamant, který je třeba vybrousit k dokonalosti, a nespokojte se s polotovarem.
Pokud jste člověkem od přírody netknutým pravopisem češtiny, pak si najděte někoho, kdo vám pomůže. Není nic horšího než povídka s pravopisnými chybami. Vypovídá to o autorovi hodně a nesmírně snižuje kvalitu povídky. I kdybyste byli druhý Bradbury, ale měli text přeplněný pravopisnými chybami a překlepy, porotci se na vás budou dívat skrz prsty. Protože zařídit si v dnešní době pravopisnou správnost textu není žádný problém. Řekněme polovinu chyb vám opraví Word a jeho kontrola pravopisu. A co nevychytá Word, můžou vychytat vaši přátelé, rodiče, učitelé češtiny, apod. Nepodceňujte to.
Také nepodceňujte propozice soutěží. Všechny mají stránkový limit a jeho nedodržení vás připraví o účast. Stejně tak pokud má soutěž požadavky obsahové. Do loňského Vidoucího došlo velké množství povídek, které byly kratší nebo delší než povolený stránkový limit, nebo nejevily prvky fantastiky. Všechny byly k lítosti porotců vyřazeny a snaha jejich autorů tak přišla naprosto vniveč. A přitom třeba stačí povídku jen trochu seškrtat.
Další zrůdná věc, kterou můžete své povídce provést, je rozdělení na několik částí. Pamatujte – ať je povídka jako celek sebelepší, rozdělením jí vždycky ublížíte, protože porotci čtou a hodnotí každý kousek zvlášť. Vaší povídce pak nebude sloužit ke cti, že nemá začátek nebo konec, v horším případě obojí.
Dejte si také záležet na formátování vašeho díla. Posílat obrázky je holý nesmysl, protože k porotcům se povídka stejně dostane bez nich. Stejně tak používat podivná písma, která nikdo jiný na svém počítači nemá – budou Wordem automaticky převedena do nějakého „normálnějšího“. Nejlépe působí povídka, která je psaná patkovým písmem (ideálně Times New Roman – i když to záleží na subjektivních estetických preferencích), s rozumným řádkováním (tj. nikoliv pár řádek na stránce s obrovskými mezerami nebo naopak řádky namačkané na sebe) a v rozumné velikosti (tj. 12, nikoliv 20, ale ani 8). Dejte si také pozor na přebytečné mezery, chaotické zarovnávání odstavců a podobně. Text by měl vypadat upraveně.
Posledním bodem, ke kterému se chci dostat, je srovnávání. Z nikoho se nestal skvělý spisovatel ze dne na den. Přesto byste ale ke spisovatelským velikánům měli vzhlížet jako ke svým vzorům, od kterých je třeba se učit, a ne jako k nedosažitelným výšinám. Přečtěte si svoji povídku. Pak si přečtěte povídku od Gaimana (Bradburyho, Zelaznyho, Sturgeona, Asimova, atd. Nečtěte jen sborníky ze soutěží, nezůstávejte při zemi, vyšplhejte co nejvýše!). Porovnejte je obě. Nejspíš dojdete k závěru, že onen velikán je mnohem lepší než vy (pokud ne, tak jste buď génius, nebo máte nedostatek soudnosti). Přemýšlejte nad tím, proč. Čím to je, že onen spisovatel píše o tolik lépe? Jak bych své dílo mohl/a pozvednout na jeho úroveň? Člověk se učí právě tím, že čte. Čte kvalitní díla renomovaných autorů, ne jen fanfikci na internetu. Čte více než jednu knihu ročně. A v neposlední řadě také píše. Nenechte se odradit počátečním neúspěchem. Pokud budete psát dál (třeba i několik let) a zlepšovat se, nenechá na sebe úspěch dlouho čekat.
Pokud vám tento článek přinesl něco nového, pak splnil svůj účel a já doufám, že alespoň některé věci si vezmete k srdci a přispějete tak ke kvalitě nejen svých děl, ale i všech literárních soutěží.