Medailonky porotců – Arenga

ArengaPřezdívka: Arenga

Skutečné jméno:
Irena Moravcová

Prozradíš něco o svém soukromém životě? Čím se živíš, jaké máš koníčky?

Civilním povoláním jsem archivářka, mám vystudovanou historii, archivnictví a pomocné vědy historické. Zároveň jsem vdaná žena a matka tří dětí. Co se týče koníčků, měla bych jich patrně větší množství (zejména různé ruční práce), pokud by měl den alespoň třicet hodin (a byly to noční hodiny, to je důležitý detail). Ale jelikož sama píšu a chci psát, tak jsem většinu ostatních koníčků hodně upozadila.
Také spolupracuji s webem Triumvirát.cz, kam přispívám články o tvůrčím psaní a pravopise, od nového roku připravuji jednou měsíčně Malé literární cvičení, kam může kdokoli napsat na zadané téma. Spolu s Brogem pak poskytujeme několika prvním příspěvkům zpětnou vazbu v podobě krátkého slovního hodnocení.

Jak dlouho už porotcuješ Vidoucí? A proč tě to pořád baví?

Vidoucí porotcuji prvním rokem.
Vloni jsem porotcovala CKČ kategorii novely. Letos jsem CKČ porotcovat nemohla, protože jsem se zúčastnila jako autor, ale jelikož mne porotcování bavilo, bylo v podstatě logickým krokem nabídnout se do poroty Vidoucích. Ostatně jsem to zvažovala už vloni, ale nakonec jsem od toho z časových důvodů upustila.
Na porotcování mne hodně baví to určité napětí, kdy člověk otvírá soubor s novou povídkou. Je to tak trochu jako rozbalování vánočních dárků – dopředu netušíte, co to bude, co od textu můžete čekat. Samozřejmě jsou texty, které člověka příliš neosloví, texty, které jsou z nějakého důvodu špatné (řemeslo, logika, absence pointy apod.), o to větší je pak ale potěšení přečíst si povídku, která je prostě dobrá. Někdy potěší třeba i jenom dobrá, originální pasáž nebo zajímavý nápad.

Na které chyby máš největší pifku? Co nejčastěji autorům vytýkáš?

Ačkoli nejsem lingvista, zajímá mne vždy i jazyková stránka textu. Pravdivost tvrzení, že pravopis se prostě dá naučit, mohu dokázat na vlastní osobě. Nemám přirozený jazykový cit, všechno jsem se musela „nadřít“ a dodnes si některé jevy musím opakovaně zdůvodňovat, abych je napsala správně. Takže pokud je povídka špatná pravopisně a gramaticky, určitě je to u mne mínus. Samozřejmě, občas něco uteče každému, ale větší množství chyb často signalizuje, že to autor trochu odbyl. Na druhou stranu, pokud mne příběh opravdu zaujme, jsem ochotná přimhouřit očíčko. Dokonce i obě dvě. Zvlášť pokud je v příběhu „něco navíc“, pokud má nějakou myšlenku, pokud mne jako čtenáře donutí uvažovat o něm i po dočtení. Co mi dále vadí, jsou logické díry – ať už v ději nebo v jednání postav. Nemám ráda, pokud autor využívá skutečné reálie a nelogicky je překroutí prostě proto, že se mu to tak hodí. Také nemám ráda useknuté konce – zvlášť pokud z toho jako čtenář cítím, že autora tlačil čas či znakový limit, případně obojí.

Jaký je tvůj oblíbený žánr nebo tvůrce? Co tě inspiruje?

Mám ráda spíš fantasy než sci-fi, ale v podstatě mi jde hlavně o příběh. To, do jakých kulis je zasazený, není sice nepodstatné, ale je to druhořadé. Baví mne originální světy i reálný svět jen lehce ovanutý prvky fantastiky. Ráda si přečtu dobrou alternativní historii, ačkoli vzhledem ke své profesi jsem v tomto ohledu poměrně dost náročný čtenář. Co moc nemusím, jsou horory (a to z prostého důvodu, že se potom bojím, nestydím se to přiznat).
Co mne samotnou inspiruje při psaní, je v poslední době zejména reálný svět. Někdy stačí hodně málo, aby se mi k tomu „nabalil“ celý příběh.

Jaké bys dala autorům tipy, jak napsat dobrou povídku?

To se trochu obtížně radí, protože co je v očích jednoho čtenáře povídka opravdu dobrá a nadprůměrná, v očích jiného spadá do šedého průměru. Ono to totiž do určité úrovně je „o pojmech“ (špatná větná stavba, kulhající logika, ploché postavy, dialogy šustící papírem, rozvleklé, zbytečné popisy apod.) a od určité úrovně „o dojmech“ – tedy povídka je řemeslně zvládnutá, v podstatě tam všechno sedí, jak má, ale někoho prostě zaujme více, někoho méně – ono je to ostatně hezky vidět i na recenzích vítězných povídek z různých soutěží.
Takže co dělat, aby měl člověk povídku řemeslně zvládnutou? Základní rada je hlavně číst a taky psát, psát a psát. Přemýšlet o svém textu a snažit se nenechat tam žádnou logickou díru. Taky se nebát škrtat. Klávesa delete je někdy moc důležitá klávesa. Nebát se přepisovat. Někdy může být také zásadní dobře zvážit, jaká je cílová skupina čtenářů, pro které je text určen. Samozřejmě nepodcenit fázi korektur, nechat text odležet, pořádně si ho po sobě přečíst, nejlépe několikrát, a ideálně dát přečíst i někomu jinému. I kdyby to měla být naprosto nekritická maminka nebo partner/ka, tak překlepů a pravopisných chyb, případně i zásadních věcných chyb (např. že šaty šije krejčí, nikoli švec) si snad všimne. Ale lepší je samozřejmě někdo zdravě a konstruktivně kritický. Také je důležité neusnout na vavřínech, protože všichni se máme pořád co učit.

Co bys na konec vzkázala autorům Vidoucích?

Cením si toho, že se nebáli, jak se říká, jít s kůží na trh. Dobře si pamatuji, jaké jsem měla obrovské dilema, jestli mám nebo nemám, a jaký jsem měla vlastně strach, když jsem obesílala svoji první literární soutěž (ono to vlastně není až tak dávno).
A taky, aby se nenechali odradit neúspěchem. Aby se nebáli do toho neúspěšného textu znovu sáhnout, opravit ho, přebrousit, nebo ho klidně úplně celý přepsat. Protože třeba z povídek, které jsem měla ve své porotcovské várce, nebyla v podstatě žádná, která by po menších, větších či zásadních úpravách nebo změnách nemohla být nakonec opravdu dobrá. Svůj potenciál měly skutečně všechny, žádná nebyla z kategorie „tomu nepomůže vůbec nic“.