Nic nového pod Sluncem? aneb Co bychom si (my i vy) rádi přečetli

(publikováno  02. 04. 2008 na webu sfkpalantir.net)
Jsme rádi, že se počet teoretických článků, ze kterých můžou autoři píšící do Vidoucích hledat poučení, příznivě rozrůstá.

Otázka o čem psát stojí na počátku každé spisovatelské práce, ať už je to školní sloh, povídka do soutěže či n-tý román (n>1). Je to otázka zdaleka nejdůležitějí – je například ještě o něco důležitějí než obligátní jak to napsat či zprofanované a kdo si to po mně přečte, a rozhodně je o mnoho délek před filozofickou rozpravou na téma proč vlastně píšu.

Udělejme teď drobný úkrok stranou a položme si za cíl zamyslet se, proč jsou někteří autoři mnohem oblíbenějí než jiní. Proč jsou například Tolkien, Asimov, Clarke nebo Gaiman (abychom jmenovali aspoň některé) tolik oceňovaní? Jedna z možných odpovědí je nasnadě: protože jejich díla mají jistou úroveň, jazykově jsou na výši, nepostrádají logiku děje, jejich hrdinové za něco stojí a ke všemu mají něco navíc – myšlenku, poselství, příběh.

Prapodstatou tohoto něčeho navíc je samozřejmě dříve zmíněná otázka o čem psát. O čem tedy psát? Nabízím vám několik (nevyžádaných) rad; jak s nimi naložíte, to je vaše věc. (Můžete si například vzít moje rady k srdci, přehodnotit svoje rozhodnutí a odeslat do Vidoucích jinou, lepší povídku.:)

Existuje samozřejmě celý okruh témat vysloveně zapovězených: nemá smysl psát pseudo-Harryho Pottera, stejně jako pokoušet se o pseudo-Pána prstenů, pseudo-dračí jezdce či pseudo-Honor Harrington. Porotci nejsou včerejší, všechno to četli, takže pokud dostanou do ruky pseudo-cokoli, otočí oči v sloup a k povídce si v lepším případě velkými červenými písmeny poznamenají NE, což je konec její cesty. Pokud máte pocit, že se bez reálií Bradavické školy neobejdete, napište snad raději fanfikci – a rozhodně ji neposílejte jinam než do soutěže fanfikcí.

Dále se vyhněte scénám, rekvizitám a proprietám, které už tu byly stokrát. To myslím naprosto vážně: každý, kdo čte SF/F nějakou dobu, viděl už spoustu intergalaktických přestřelek a ještě desetkrát tolik popisů soubojů na meče (o počtu možných postkatastrofických budoucností se ani nezmiňuji). Pokud chcete napsat povídku o tom, jak jde superhrdina/čaroděj na neznámou planetu/do jeskyně, aby tam pobil zlé emzáky/démony, a jediné, co hodláte popsat, je přestřelka laserovými děly s hlavním emzákem/rvačka a kouzelnická přestřelka s hlavním démonem, radši si ušetřete tu námahu, protože porotci si to sice přečtou, ale to je tak všechno. Pozítří už nebudou vědět, o co šlo. To není nějaká povýšenost: paměť a mozek se tak brání. A to přece není váš cíl, být hned zapomenut.

Naopak, váš cíl je, aby si lidé vaši povídku nejen přečetli, nýbrž si ji i zapamatovali, něco si z ní odnesli nebo dokonce žádali další! Pokud tedy musíte popisovat souboj s laserovými děly/meči, měli byste to udělat výrazně novátorským způsobem, tak, aby si všichni čtenáři po přečtení říkali, no jo, to je zatraceně chytrý, jak to, že něco takového nenapadlo mě?

Delikátnější situace nastává u témat, která se dají shrnout pod jedno slovo: klišé. Když dnes napíšete povídku o podivné civilizaci ne-lidí na podivné planetě a na konci se ukáže, že na té podivné planetě je Eiffelovka (Socha svobody, Mayské pyramidy nebo cokoli dalšího), budete všem jenom pro smích. Pokud napíšete povídku ve stylu elementárních dobrodružství z Dračího doupěte, nedopadnete o moc lépe. Je jasné, že v počátcích kariéry jsme všichni měli pocit, že takovou povídkou sdělujeme úžasné poselství, ale věřte: už to udělal někdo před vámi, a kdyby jednou! Nemá prostě smysl pouštět se do podrobně prozkoumaných míst.

Je mnohem lepší si místo toho vybrat nějaká (tolik) neprozkoumaná místa. Zábavnější a pro čtenáře i poučnější je například psát o podivných planetách se zajímavým biotopem (ale: opovažte se někdo napsat sloh na téma „popis místa“, v povídce se musí taky něco dít!), o mimozemšťanech, kteří třeba i vypadají jako lidé, ale rozhodně se tak nechovají, nebo o tom, jak neradostně by mohla skončit budoucnost ve vesmíru, limitovaném rychlostí světla. Pokud se bez obvyklých témat neobejdete, pokuste se aspoň vymyslet zbrusu nové pojetí, nějakou revoluční novinku, nové rekvizity nebo aspoň hrdinu, jehož jméno neobsahuje ani jedno r, g, z nebo w. (A když už se budete snažit o to zbrusu nové pojetí – teď mluvím hlavně k vám, autoři SF! – dejte si pozor na to, aby se vám nepovedlo nějaké nevědecké faux-pas. ESP, proč ne. Červí díry, proč ne. Existuje ale i spousta vynálezů, které nikdy nebudou fungovat, dokonce ani v budoucnosti, tak si na to dejte pozor. Podobně při vymýšlení cizích světů (ne všechno je v přírodě realizovatelné), genetických manipulací, nových chemikálií, perpetuí mobile atp. Ne všechno je termodynamicky dovoleno. (Když už musíte, alespoň vysvětlete, proč ve vašem (pravděpodobně paralelním) světě fungují ty a ty zákony jinak.))

Zkrátka, až budete příště mít pocit, že prostě musíte něco napsat, zamyslete se napřed nad tím, co to něcobude. Dopřejte si čas. Nesepisujte každou blbost, která vás v záchvatu nadšení napadne. Každopádně to v dojmu své geniality neposílejte do literární soutěže. Naopak, všechno podrobte kritice, všechno si důkladně promyslete. Nezačínejte psát dřív, než vám bude jasné, co všechno se odehraje aspoň v prvních třech čtvrtinách vyprávění.

Aby bylo jasno: nikdo netvrdí, že když se budete těmito radami řídit, vyhrajete hlavní cenu ve všech literárních soutěžích. Na druhou stranu, tvrdím, že když se jimi řídit nebudete, vaše šance dramaticky klesají. Víte, kolik podobných povídek už porotci viděli? Mraky! Tak se nesnažte být další v řadě.

autor: Tilio
přicmrndával: Harv
Příspěvek byl publikován v rubrice Jak psát se štítky , a jeho autorem je Cellindra. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář