Jak píšu

Kvě 11, 2012 | Jak psát

(publikováno 18. 02. 2010 na webu sfkpalantir.net)
Každý z nás, kdo píše, má svůj vlastní styl. Každý z nás, kdo píše, nad samotným tvůrčím procesem rád popřemýšlí. Proto jsem napsala tuto úvahu – či to snad nazvat rozborem? Abych ukázala „tak takhle píšu já“ a zeptala se: „A jak píšete vy?“

Jak píšu já? Nejdříve přiletí nápad, pleskne mi o čelo a prožene se hlavou. Zasvítí mi očka. Kruci, to je dobrá myšlenka! A od této chvíle záleží na několika okolnostech.

Okolnost první – kde jsem. Jsem někde, kde mám po ruce tužku a papír? Skvělé! Můžu si myšlenku poznamenat a nebo začít rovnou tvořit příběh. To je ale moc jednoduché. Nejvíce nejlepších myšlenek přichází ve chvílích, kdy papír ani tužka nejsou po ruce. Přicházejí, když stojím v tramvaji, když jedu na kole, no prostě ve chvílích, kdy se mi to rozhodnou co nejvíce ztížit. Ty nápady, které mají tolik štěstí, že mám po ruce psací nástroje, skončí na papíře a mohou si libovat, protože měly zatracené štěstí, a to proto, že se tu vyskytuje cosi jako okolnost druhá.

Okolnost druhá: síla nápadu. Napadla mě už spousta geniálních nápadů na povídku, ale nebyly na správném místě ani neměly tu sílu. Mihly se mou hlavou a za chvíli umřely zavaleny tunami jiných myšlenek typu „co nám chybí ve spíži“ nebo „co si mám zabalit na cestu“. Ovšem je-li příběh dostatečně silný, usadí se v mé hlavě a chvílemi na mě pokřikuje. Vykukuje z koutku mysli a buší mi do mozku kladivem. Napiš mě! Napiš mě! Nedá-li pokoj a mám-li s ním dost slitování, usednu ve volné chvíli k papíru a plodím. Někdy se ale prostě nedobuší. Některé nápady jsou dost silné, ale nedostanou se na papír, neboť dojde k tomu, čemu já říkám vyšumění.

Okolnost třetí, vyšumění. Dokud povídku nezačnu psát, musím ji držet pod pokličkou, bublá tam a nadzvedává víko. Jakmile ale víko otevřu a nemám po ruce papír a tužku, povídka vypění. Vyšumí. S otevřenýma očima prožiji ten příběh, každé slovo, každý pohyb a každou tečku. Jakmile jednou povídku prožiji, jakmile mi uteče z hrnce, ztratí se. Příběh ve mně skončí a odejde. Nejsem schopná ho zrekonstruovat v oné síle a pokusím-li se, nemám z psaní žádný požitek.

Čtvrtou okolností je klid na psaní. Ve chvíli, kdy povídku píšu, jí žiju, jsem v té náladě, hlavu mám jako v horečce a jedu. Donutí-li mě okolnosti psaní přerušit, těžko se navazuje. Při příštím psaní už je nálada o něco jiná a s ní se mění třeba i směrování povídky (to je jeden z důvodů, proč se mi velmi těžko píše cokoliv delšího). Musím si přečíst začátek a pak se možná chytím, je-li v té povídce dost síly.

První proud slov a myšlenek obvykle schytá papír (málokdy je po ruce počítač). A když už je povídka na papíře, má z poloviny vyhráno. Následuje přesun k počítači, kam povídku překlepu a opravím prvotní chyby přehlídnuté v záchvatu psavosti. Opravím nelogičnosti a ujasním situace, u kterých by byl čtenář zmaten, protože on tam se mnou nebyl a ten příběh nežil. Přidám to, co pro mě bylo v příběhu samozřejmé, ale na papír se to nedostalo. Pak po pár dnech následuje další čtení, úprava vět.

Pak je tu další čtení. A úprava.

Pak je tu za rok další čtení a úprava.

A pak je tu znovu další čtení a oprava chyb, které jsem přehlídla.

A pak někdy, když čtu vyhlášení literární soutěže, se povídka vrátí do hlavy a zaklepe.

Dostane-li se až takhle daleko, prodělá ještě cestu na korekturu k někomu, kdo umí dobře pravidla českého pravopisu, a pak je odeslána.

Amen.

Mnoho povídek cestou zemře, mnoho zůstane jen na papíře, z mnohých zůstanou jen kostry příběhu, větička o hlavní myšlence. Další jsou jen vzpomínkou v srdci, vzpomínkou na příběh, který mi proběhl před očima. Jiné zůstanou rozepsané. Svým způsobem to připomíná závod spermií k vajíčku, ty s největším výkonem, největší rychlostí a největším štěstím vyhrají.

Eri

A jak píšete vy?

Další články