(publikováno 29. 08. 2011 na webu sfkpalantir.net)
Prozatím poslední část série o tom, jak porotci hodnotí povídky ze soutěže Vidoucí. Tentokrát od Cellindry.
Na rozdíl od některých jiných porotců čtu povídku jenom jednou. Takže pokud mě nezaujme na první přečtení, má smůlu. (Samozřejmě, že ve druhém kole čtu pak povídky i podruhé, to dá rozum.) Také jsem ten typ porotce, co si u příliš krátkých nebo příliš dlouhých povídek zkontroluje, jestli se vejdou do znakového limitu. Hnidopich, řekli byste.
Na čtení se snažím mít klid a každé povídce věnuji souvislý časový úsek (tj. nečtu je na víckrát – pak by se mi mohlo stát, že na konci zapomenu, co bylo na začátku). Snažím se nechat se povídkou vtáhnout, aby na mě působila tak, jak autor zamýšlel. Za ta léta, co hodnotím, jsem došla k závěru, že opravování pravopisných (a jiných) chyb – což jsem kdysi velmi pilně dělávala – mě při čtení velmi ruší a tříští vyznění povídky jako homogenního celku. Moje strategie je tedy místa, která mě praští do očí, si označit podtržením, vyhodnotit je až nakonec a nezdržovat se u nich během čtení.
Povídky si tisknu (dvě stránky na list), abych si mohla psát poznámky tužkou na okraj. Pokud je text povídky psán moc „řídce“ – zbytečně velkým písmem nebo s velkým řádkováním – celý jej přeformátovávám. Postupem času jsem totiž zjistila, že čtu-li si povídky z počítače, bývá moje slovní hodnocení výrazně kratší. A to je (jak budete určitě souhlasit) škoda.
Hodnocení vždy píšu bezprostředně po dočtení. Zahrnuji do něj celkový dojem z povídky, poznámky, které jsem si při čtení napsala, a pokud je tam mnoho chyb, tak je také zmíním.
Nejdůležitější parametry povídky jsou pro mě logika příběhu a jeho pointa, věrohodnost a „živost“ postav a světa, bohatost jazyka a stylistická úroveň vůbec. Hodně u mě zabodují například břitké dialogy, které posouvají děj (a postavy se jimi jen neexhibují). Také mám ráda, když autor umí říci málem slov hodně a nevypisuje každý moment hrdinova konání.
Kromě toho od nejlepších povídek očekávám „něco navíc“, jiskru, něco, čím měl osloví, vtáhnou a nepustí. Příslovečný „sense of wonder“ – pocit úžasu. Takovým pak dávám Rozhodně ano.
Naopak alergická jsem na povídky, u kterých je vidět, že se autor vypisuje ze svých komplexů, že jsou psané pouze a jen pro něj a že se do nich příliš projektuje (tzv. Mary Sue). Ne, že bych to v pubertě taky nedělala, ale do soutěží to opravdu nepatří.
Další věci, které obvykle nesnáším dobře, jsou například nechutnosti (přílišný naturalismus), dlouhé popisy (například historie nebo politické situace světa – dobrý autor to má umět zakomponovat do děje) a v neposlední řadě dělání ze čtenáře blbce. Čtu fantastiku nejen kvůli zábavě, ale protože mi v ideálním případě nabízí i intelektuální povyražení (tj. zaměstnává mi mozek). Proto u mě nebodují bezduché akčňárny nebo dračákoviny o tom, jak šla družinka na draka, a naopak se vyžívám v povídkách, které jsou experimentální, kontroverzní, bizarní nebo je zbytek porotců označí za pseudointelektuální blábol.
Co se týče rozřazování (ať už Ano/Ne nebo do pořadí ve druhém kole), hodnotím povídky jednak absolutně, jednak relativně. Obvykle si pár dobře zapamatovatelných zvolím jako referenční body a ostatní s nimi porovnávám (bylo to lepší než tohle, ale horší než támhleto).
A jak dávám Nevidoucího? Vytvořila jsem si jednotku pojmenovanou WTF-faktor, který se měří počtem poznámek „WTF“ (s libovolnou další interpunkcí) na stránku. Nevidoucího pak dostanou povídky, u kterých je tento faktor nejvyšší.
