Jak je to s anonymitou.

Stav

Občas se nás ptáte jak je to s tou anonymitou, jestli se můžete do mailu podepsat nebo jestli si máte založit nový anonymní e- mail. Tak vás chci ujistit, že nemusíte podnikat žádné velké kroky.
Požadovaná anonymita se týká samotného díla, tedy že v povídce (textu, který posíláme porotcům) nesmí být zmíněný autor a taky se ke svým dílům po dobu trvání soutěže nesmíte veřejně hlásit. V přihlašovacím emailu se klidně můžete podepsat. Přihlašovací email čtou jen administrátoři soutěže, tam anonymitu nevyžadujeme (ani by to prakticky nešlo, jelikož spolu s povídkou zasíláte i průvodku se svými údaji). 🙂

Snášet to s humorem! aneb Otázka humoru ve Vidoucích

Nedávno jsme měli Vidoucí Teamsy, kde jsme kromě jiného řešili i otázku humoru. V porotě jsme totiž, co se humoru týče, rozpolceni, takže mě napadlo, že trochu přileju olej do ohně a pokusím se nastínit, proč je to s humorem takové těžké.

Na začátek bych ráda vyslovila dvě premisy.

Premisa první. V porotě Vidoucích nejsme cenzoři. Nesnažíme se vám rozmluvit nebo dokonce zakázat humor, nechceme vás odradit od psaní humoristických povídek a rozhodně vám nechceme kecat do toho, co píšete. Podle nás je svoboda uměleckého projevu veliká – jenže s velikou svobodou přichází taky nutnost nést riziko. V kostce, vy si můžete psát (skoro) co chcete, ale nikomu se to nemusí líbit.

Premisa druhá. Ve Vidoucích se snažíme o jakous-takous objektivitu v hodnocení. Všichni dobře víme, že hodnotit povídky objektivně je nemožné, nicméně i tak se snažíme přenést přes osobní sympatie/antipatie a preference a hodnotit nejen to, jak se nám povídka osobně líbila, ale i jestli je „dobře napsaná“ (tj. děj má logiku, postavy jsou uvěřitelné, jazykově je na výši, nejsou v ní chyby jakéhokoli ražení atd.). Neboli, i když povídka má téma, které mě osobně neoslovuje, tak jsem schopná rozeznat, jak si povídka stojí po formální stránce a jestli je „dobře napsaná“ a mě nudí z osobních důvodů, nebo jestli povídka není „dobře napsaná“. V prvním případě dávám v prvním kole Ano i přes osobní antipatie, ve druhém dávám Ne, i kdyby povídka byla o něčem, co normálně miluju (o kosmických lodích, typicky). Většina poroty to provozuje stejně.

Tak, a teď konečně k humoru. Zamyslela jsem se nad tím, proč humorné povídky tak „trpí“, a přišla jsem na to, že by se nejspíš mohlo jednat o kombinaci následujících dvou faktorů:

(1) nevhodný humor má tendenci lidi popudit a někdy i dost urazit

(2) nezvládnutý (nevhodný, blbý, urážlivý apod.) humor je u spousty porotců v podstatě na stejné úrovni jako jiné naprosto zásadní formální vady, např. nelogický děj či zcela ploché postavy.

Bod (2) je zcela stěžejní. Když se nezadaří, bod (1) implikuje bod (2). Tak to prostě je.

Existuje několik druhů humoru, kde porotci svorně usoudí, že autor by měl hodně ubrat. Příklady:

  • vtipy o ženách a menšinách, které těží z nějakého stereotypu (blbé blondýny, rasismus, náboženská nesnášenlivost),
  • vtipy zlehčující závažnou trestnou činnost (znásilnění, domácí násilí),
  • nízký humor estrádního typu (Ein Kessel Buntes nebo Silvestrovská show TV Nova, pokud se to ještě dělá),
  • fekální humor,
  • nevyzrálý humor,
  • sexuální narážky jakéhokoli typu,
  • fúze předchozích dvou bodů, tj. prepubertální humor o sexu, kterému se nesmějí už ani dvanáctileté děti, protože jsou na to moc staré,
  • humor, který stojí na tom, že se někomu stane něco hnusného, a
  • křečovitý humor „za každou cenu“ (hlavně aby tam byl vtip, že je blbý, to je jedno).

Někteří něco takového číst chtějí, jiným to nejde pod nos; mnohé to dokonce uráží. Samozřejmě můžete namítnout, že porotce se nemá nechat hned urazit, což je do značné míry pravda, ale. Bohužel platí, že „špatný humor“, obdobně jako např. závažné logické díry v ději, může povídku hodně rychle posunout z kategorie „dobře napsaná“ do kategorie opačné. Prostě: pokud je váš humor považován za nevkusný a nevtipný, pak povídka má dle porotců zásadní vadu, nefunguje, jak bylo zjevně zamýšleno, a může se rozloučit s pěkným hodnocením.

Budiž vám útěchou aspoň to, že nejste sami. Obdobně lidi popuzuje spousta dalších věcí: zbytečné násilí, zbytečné nechutnosti, samoúčelný explicitní sex a tak podobně. Nabízí se slovo senzacechtivost. Pokud se např. v povídce vyskytuje hnusný sex, ale nemá tam v podstatě žádný jiný účel než šokovat (nebo něco ještě horšího), tak to, jemně řečeno, porotce zrovna neoslní. S humorem, zejména humorem určitého kontroverznějšího ražení, je to podobné, a porotce vám právem vytkne, že ty blbé řeči povídku nikam neposouvají, neozvláštňují a nepřinášejí vůbec nic pozitivního, spíš naopak.

Zopakuji pro jistotu, že většina porotců pozná humoristickou povídku, která se jim osobně nelíbí, ale je kvalitní, a po takové se většinou moc nevozí (občas podotknou, že jim se to nelíbilo – což ale, jak už jsem zmínila výše, je prostě riziko). Taky bych ještě jednou pro jistotu zdůraznila, že vám nikdo nezakazuje humor do svých povídek dávat. Pište podle sebe, jak taky jinak. My ve Vidoucích máme dobrý humor rádi (s důrazem na slovo dobrý, pochopitelně). :-)

Humor je jako koření, když se s ním zachází opatrně, posune povídku hodně nahoru. Když se to s ním přežene, povídka se stane, obrazně řečeno, nepoživatelnou.

Slovní hodnocení – odpovědi na vaše námitky

Děkujeme všem autorům, kteří vyplnili náš dotazník se zpětnou vazbou ke slovnímu hodnocení. Hluboce jsme se nad ním zamysleli, všechny zmíněné body jsme probrali a vymysleli strategie, jak naši soutěž ještě zlepšit.

Nyní nazrál čas pokusit se vysvětlit, jak vlastně naše slovní hodnocení funguje, proč se v něm neustále opakují jisté věci… a proč je tyto problémy a „problémy“ tak těžké odstranit.

 

Námitka: Hodnocení je málo!

Uvědomujeme si, že by hodnocení mohlo být víc – a že by bylo fakt hrozně moc cool, kdyby jich bylo víc. Snažíme se, ale bohužel narážíme na obvyklý problém: nejsou lidi. Najít porotce není snadné, a když už se to podaří, nemají na to neomezený čas. Napsat kvalitní slovní hodnocení totiž není práce na pět minut.

Kroky potřebné k napsání aspoň obyčejného, „průměrného“ slovního hodnocení jsou zhruba následující:

  • Přečíst si povídku. Jenže! Musí se číst s plnou pozorností, s pochopením. Člověk nemůže přeskakovat odstavce, když ho to nebaví, nemůže aplikovat „rychločtení“ a celou dobu, co čte, si musí kromě hltání příběhu v hlavě ještě uvědomovat, co se mu líbí/nelíbí a proč. Čtení s pochopením, troufám si tvrdit, trvá aspoň 2x tak dlouho než obyčejné čtení.
  • Zamyslet se. Tohle je někdy rychlé, ale někdy hodně zdlouhavé.

Příklad. Někdy člověk dočte povídku a řekne si, že to byla hrozná nuda. Jenže když do hodnocení napíše, že to byla nuda, tak autorovi moc nepomůže. Musí si to promyslet: proč přesně to byla nuda? Co přesně mu na tom vadilo? Nestačí napsat, že třeba děj byl nuda nebo že postavy byly nudné. To pořád autorovi nepomůže. Proč porotci přišel děj nudný? Co se mu nezdálo na postavách? Děj byl nuda, protože porotce takovou věc četl už 100x. No jo, ale i 100x viděné téma se dá napsat svěže. Takže proč tahle povídka svěží nebyla? Protože… Chápete. Někdy to jde až tak daleko, že člověk přemýšlí o tom, jak přesně autor skládá ze slov věty a z vět odstavce a proč to dopadlo jak to dopadlo.

  • Zamyslet se, co poradit. Jdou neduhy povídky nějak vylepšit? Daly by se např. děj nebo postavy nějak odnudnit?
  • Napsat hodnocení. Se vším všudy.
  • Přečíst si po sobě, co jsem napsal/a. Vymazat nepřijatelné a nekonstruktivní řeči, mnohdy něco rozvést, doplnit, dovysvětlit.
  • Případně si hodnocení po sobě přečíst ještě jednou a ještě to uhladit.
  • Opakovat pro všechny povídky ve várce, tj. ještě 19x až 49x.

Někteří porotci výše popsané kroky možná kombinují, dělají v jiném pořadí či postupují úplně jinak, ale většina z nich dělá více méně tohle… a dělá to ve svém volném čase a zadarmo. Čímž se dostáváme k další námitce.

 

Námitka: Hodnocení jsou příliš krátká!

Jak už je asi jasné z výše uvedeného, napsat hodnocení, které je aspoň k něčemu, je práce jak na kostele. Většině porotců už taky není 20, spousta z nich má zaměstnaní, spousta z nich má malé děti, někteří z nich i oboje. To nemá být výmluva – prostě už nemáme času jako za studií.

Další faktor je, že kdyby porotce měl přečíst a ohodnotit, dejme tomu, 10 povídek, mnozí by měli čas se s nimi (a s jejich hodnocením) mazlit. My ale jdeme opačnou cestou, chceme nabídnout autorům víc úhlů pohledu, hodnocení od víc různých lidí. To s sebou bohužel nese daň kratších hodnocení.

 

Námitka: Hodnocení jsou nekonzistentní!

Ano.

Jiná ani nemůžou být. Literatura není zkouška z matematiky nebo soutěž ve skoku do dálky, aby se tu dalo objektivně a přesně ohodnotit, kolik máte bodů a jak si kdo stojí. Vždycky v tom bude prvek subjektivity, a i když se s ostatními porotci vzděláváme a do jisté míry se i navzájem cepujeme, abychom zohledňovali objektivní kritéria, subjektivitu z literatury eliminovat úplně nejde – a my se o to ani nepokoušíme.

Je mi jasné, že autor, který dostane např. takováto hodnocení (zjednodušuji):

  • jedno hodnocení, v němž je porotce naprosto unešen,
  • tři „taková normální“ hodnocení, kde jeden porotce mu vytkne uvěřitelnost postav, druhý mu postavy pochválí, ale zkritizuje zápletku, a třetímu nevadí postavy ani zápletka, ale má problém s nekonzistentním světem; a
  • jedno hodnocení, kde porotce povídku naprosto strhá, zkritizuje všecko včetně číslování stránek a ještě povídku nominuje na Nevidoucího.

je z toho asi trochu paf a moc neví, co si o tom má myslet. Pokusím se vysvětlit, jak taková hodnocení číst a co si z nich odnést. Příklad výše je trochu extrém, ale pro ilustraci poslouží dobře.

„Unešené“ hodnocení psal patrně někdo, komu jste se naprosto trefili do noty. Miluje příběhy, jaké jste napsali, a četl to jedním dechem. Já osobně tomu říkám, že „jsem to autorovi sežrala“. Chyby v takovém případě porotce buď nevidí, nebo jsou mu ukradené, protože děj, postavy a výstavba příběhu je prostě úplně přesně podle jeho gusta. Autor povídku porotci předložil tak, že porotce je ochoten mu uvěřit sebevětší blbost – většinou proto, že je na tom vidět, že autor nad tím přemýšlel, ví, že je to blbost, ale má ji tam z nějakého důvodu. Takovéto hodnocení je veliká poklona.

„Taková normální“ hodnocení psali porotci, kterým se povídka líbila méně. Z nich první si možná víc potrpí na postavy, takže si všiml, že to není úplně ono, a podobně s druhými dvěma – prostě komentují, co jim osobně přišlo jako nejzásadnější problém. To, že ostatní dva porotci nekomentují postavy, může a nemusí znamenat, že jim se líbily – může to znamenat taky to, že to, co vypíchli oni, je iritovalo podstatně víc. Taková hodnocení jsou podle mě takový námět pro vnitřní dialog autora sama se sebou. Měl by si ujasnit, jestli postavy, které napsal, skutečně napsal tak, jak chtěl (a/nebo jak si myslel, že je píše), jestli není děj „nějaký divný“ a jestli prostředí skutečně působí na ostatní tak, jak autor zamýšlel. Výsledek samozřejmě může být, že je s jedním nebo i všemi aspekty povídky spokojen a nehodlá nic měnit – to už je na každém. Porotci předkládají k úvaze jenom to, jak to na ně působilo, a pokud se autor rozhodne, že např. mu nevadí, že postavy jsou divné, protože tak to myslel – to je jeho rozhodnutí.

Samostatnou kapitolou jsou pochopitelně porotcovské námitky na pravopis a překlepy. Pravopisné chyby jsou tristní. Jedna se přežije, a pokud je povídka úplně super, přežije se jich i několik, řekněme tři. Pokud je jich ale text plný, tak to povídku hodně sráží, a tady bych řekla, že tohle diskutabilní není. Chyby si po sobě opravte.

 

Námitka: Porotce mě nepochopil!

Stane se. Pokud je to tak a autor si je 100% jist, že to myslel úplně jinak, než jak to porotci pochopili, pak se dá slovní hodnocení použít alespoň jako takové zrcadlo. Lidé, kteří autora neznají, dostali povídku tak, jak leží a běží. Nějak si ji vyložili a něco si z ní odnesli. Pokud si to odnesli špatně, možná je na čase se zamyslet, jestli povídka je skutečně tak srozumitelná, jak si autor myslel.

 

Námitka: Hodnocení mi nedalo dost příkladů, co je špatně a/nebo jak to spravit!

To se stává. Jak už je zevrubně popsáno výše, porotce píše hodnocení docela dost. Většina z nás, když popíše nějaký neduh, snaží se i dát alespoň jeden příklad. Přiznávám se bez mučení, že na to, abychom procházeli povídku několikrát a hledali všechna místa výskytu daného neduhu, na to nemáme čas a ani morálku – zejména u povídek, které mají neduhů větší než malé množství. U „lepších“ povídek, kde je toho vytýkáno relativně málo, zase spoléháme na to, že autor se zamyslí, povídku si ještě jednou kriticky přečte a vychytá si to sám.

Opět bych ráda vypíchla pravopisné chyby jako speciální případ. Pokud porotci autorovi řeknou, že v povídce jsou pravopisné chyby, tak nějak očekávají, že autorovi bude jasné, co musí udělat, i bez dalšího vysvětlování. (Základ je aspoň kontrola pravopisu ve Wordu a ideální je poprosit někoho, kdo v tom umí chodit a pravopis slušně ovládá, aby si to po vás přečetl.)

 

Námitka: Hodnocení je jedovaté, hnusné, sprosté, nekorektní, urážlivé!

Naneštěstí se něco takového může stát. Snažíme se tomu předcházet, hodnocení procházejí korekturami a sprostá slova jsou rutinně vyškrtávána, ale někdy něco prostě ujede. Za to se omlouváme.

Naším cílem není se někoho dotknout nebo někoho shodit. Porotci jsou taky lidi a někdy prostě špatně odhadnou, co všechno autor ještě snese. Někdy chybně předpokládáme, že to někdo třeba vezme s humorem a ono ne; někdy se stane, že nám nějak nedojde, že psaná komunikace postrádá nonverbální složku. Pokud vám přijde, že vás hodnocení shazuje, jsem si skoro jistá, že to tak vůbec nebylo myšleno.

 

Shrnutí (TL;DR):

To, že hodnocení je málo a že jsou většinou relativně stručná a ke všemu poskytují maximálně 1-2 příklady, má svoje důvody. Ty se dají shrnout do „nejsou lidi, není čas“. Hodnocení jsou občas nekonzistentní, ale s tím se nedá nic dělat, literární soutěž nejde hodnotit jinak než subjektivně. Navíc i z rozporuplných hodnocení si lze něco odnést (minimálně to, že některý porotce mě nepochopil = jak je také možné mě nepochopit). Pokud bylo hodnocení urážlivé či jinak nekorektní, tak se upřímně omlouváme.